Co se děje u plyšáků:  

  ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

   Protože zvířata jsou naprosto nedílnou součástí mého života,

   pořád v hlavě nosím myšlenku, věnovat jim všem kousek místa

   i tady na mém webu.

   V mém dětství zvířata byla stále,  první kamarád Míša na kterého

   si vzpomínám, nebo později nalezená fenka Rita a její krásný syn

   Punťa, moji voříšci.

   To byli kamarádi ve veselí i dětských smutcích,

   packu v pacce s kočkama, které běhaly po dvorku.

   Kamarád Míša :-)

   ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

  Tak se pokusím představit naše plyšáky, jak jim ráda říkám

   a vzpomenout na některé, co nás už opustili.

   ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

  V Rosicích na dvorku máme plyšáků celé stádo, od těch

  nejmenších až po velké. Eltona tady zmiňovat nebudu, má svoji

  stránku. K němu však neodmyslitelně patří dva kozlíci - Ferda,

  letitý kamarád Centima. Je to hnědý kříženec, a já bych řekla,

  že na jaře (2009) mu bude 15 let. Spolu s přírůstkem Bobíkem

  (2007), tvoří barevné a legrační stádo.

  Bílý Bobík je také kříženec, tentokrát malé kamerunské kozičky

  a bílého kozla. Je tak neuvěřitelně tlustý jako koule, přesto,

  že dostává pouze seno a trochu tvrdého chleba.

      Když je opravdu velký mráz, dostanou všichni kabátky :-)))

     ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

  Dvorní "hlídače" v našem případě tvoří nerozlučná dvojka.

  Otík a Axa.  Axa je fenka NO, kterou jsme si vzali v 9 měsících.

  Rozlítaná, neovladatelná, lidem na hlavu skákající neřízená střela.

  Týden stačil, aby po nás přestala skákat,

  další týden než se aklimatizovala a další měsíc, aby se naučila

  poslouchat základní věci. Musí mít přehled o všem, co se na dvoře

  děje, pořád chce všechno honit a někdy dělá, že fakt neslyší.

  Otík - ten to nehraje. Je hluchý od narození, to však nic neubírá

  na jeho ostré inteligenci a vůbec úžasnosti.

  Je to australský honácký pes.

  Bylo mi líto hluchého štěněte, aby neskončilo někde zavřené,

  tak jsem si říkala, že je u nás na dvoře místa dost.

  V pěti měsících připomínal hračku z pouti :-)

  Otík.

  Otík a Axa

  ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

  Další náš společník je parsonek Arnoldek.

  Ten ovšem do hlídací party nepatří, protože hlídá leda naší postel

  a taky stůl. Bylo mu už 15 roků, tak je to naše miminko a dědeček.

  Máme ho od jeho tří let, kdy byl téměř opuštěný, neznal jak

  se jmenuje a při pohlazení se schoval do nejzažšího kouta.

  Rok nám trvalo, než si vyskočil na klín se pochovat, ale od té doby

  z nás nechce slézt. Pokud musí přečkat sám pár hodin, jeho strach,

  že jsme ho opustili, nezná mezí.

  (Na mateřskou mi to neuznají, fakt, já se ptala).

  Arnoldek.

  Tady na té fotce už má hodně šedivou hlavu,

  na té níž je ještě vidět hezky barva :-)

  Z pesanů musím ještě vzpomenout na našeho bultíka Gastona.

  Žil s námi skoro 15 let a byl to úžasný kamarád.

  24 hodin denně naladěný na nás, s nezdolným optimismem a láskou.

  Nikdy jsem ho nezažila mrzutého.

  Měl základní kynologický výcvik a Barvářské zkoušky na I. cenu.

  Dost jsme s ním jezdili na výstavy.

  Ocenění měl z národních, mezinárodních, i ze světové výstavy.

  Tyto obrázky jsou z jeho stáří, když jsme už věděli,

  že s námi dlouho nebude. 

  Mám za to, že to byl nejúžasnější pes, kterého jsme měli.

  ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

 Tak slona na dvoře nemáme. Ale když byl v Pardubicích cirkus,

  tak každý den chodili mýt slony na náměstí na volné prostranství.

 A my si to nenechali ujít - koupili jsme salát a šli jsme.

 Zkrátka žádné zvíře nemůžu nechat bez povšimnutí.

 Byl to fakt bezva zážitek - škoda jen, že fotku, kde si ho hladím

 a mám z toho Vánoce, nemůžu najít.

 Už je to dávno, když vidím toho kluka....

  Není to super??

  ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

  Z rodu kočičího jsou na dvorku tři dámy, Mikeška, Micka a Šedá.

  Mourovatá Mikeška je miloučké kotě, ráda zaleze do tepla

  a ráda chodí do boxu k Eltíkovi, kde pije z napaječky.

  A já se děsím, kdy z ní to naše sedmimetrákové slůně udělá placku.

  Její tříbarevná sestřička Micka je zas lovec tělem i duší

  a když jsem jim nesla odkrojky masa, skočila a zakousla

  se mi do prstu, prý maso jako maso....je to fakt divoška a jejich

  stravovací záchvaty nechápu, protože hlad mají neustále,

  jako kdyby byly vypuštěny z hladomorny.

  Mikeška a Micka, jak se vyvalují na okně.....

  Bohužel zvědavost Micku stála život, protože začala chodit přes

  silnici.  K Mikešce tedy přibyla kočička z Olomouce.

  A proto jsem jí začali říkat Olinka.

  Je krásná tříbarevná a slibuji, že obrázek doplním.

  Tyhle nahradily naší starou Micku a asi čtrnáctiletého obřího

  kocoura Mikeše.

  Mikeš byl opravdu obrovský. Přivezla jsem si ho jednou ze závodů

  od kamaráda.  Jeho velikost a síla mu nejspíš zachránila život,

  když přišel domů s velkou liščí pastí na přední noze.

  Po sundání pasti chodidlo viselo jen na kůži.

  Zdá se to neuvěřitelné, ale nohu jsme mu po několika měsících léčby

  zachránili a pak už nebylo ani poznat, která packa to byla.

  Dodnes netuším, který hajzl a kde past nastražil.

  Mikeš vážil přes 6 kilo a byl to opravdu pořádný kocour.

  Na podzim 2008 umřel - bylo mu asi 14 let.

  Šedou jsem si před lety brala jako obyčejné mourovaté kotě

  - nechápu, jak se z ní vyklubala neuvěřitelně ovčí kočička,

  vybělující jako šiml, každé jaro vyžadujíc ostříhání slepené srsti,

  kterou prostě není možné udržet v pořádku.

  Naštěstí je tak trpělivá a hodná, že to vždy nějak zvládneme.

  Šedá. Moc krásná a hodná kočička. Super myšilovka.

  Jen její srst nejde žádné jaro udržet v přijatelném stavu....

  Kočičí průvod uzavírá naše princátko Bertík, černý zločinec,

  který moc dobře ví, jak vypadá a podle toho s námi zachází.

  Bydlí s námi a "skorobráškou" Arnoldkem a ven chodí přes den.

  ( V noci jsou venku bubáci).

  Je to opravdu moc hezký kocour, ale někdo ho jako odrostlé kotě

  vyhodil. Asi za měsíc, co jsme ho měli doma, jsem přišla na jeho

  zdravotní problémy, takže si myslím, že ho někdo vyhodil právě

  proto, že na klinice po vyšetření řekli, že celý život bude muset

  jíst speciální granule Hilľs, balení bratru za devět stovek.

  Nicméně - Bertík se "nechal najít" výtečně, řekla bych,

  že si opravdu vybral dobře :-)

  Bertík.

  ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

   A na koho nemůžu zapomenout je papoušek kakadu Luigi.

  I kdyby na mě doma nikdo nemluvil, on nemlčí nikdy.

  Jak otevřu dveře, (nebo kdokoli), už slyším jeho krásné "ahoooj....."

  Dokáže být tak neuvěřitelně milý a upovídaný papoušek,

  stejně jako řvoucí  a protivná slepice, které vyhrožuji,

  že skončí v hrnci na paprice :-))

  Snažím se mu v těch chvílích vysvětlit, že je MLUVÍCÍ!!! 

  Obvykle ale, protože je fakt mluvící, tak se prostě domluvíme :-))

  Je tady zkrátka velká zvířecí hromada a každý kamarádí s každým.

  ▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

  Možná si ještě vzpomenu a napíšu o dalších zvířátkách,

  co se u nás objevila.