Tak pořád čekám na závan inspirace – no možná spíš chuti, doplnit něco na můj

     starý web. Existuje už 12 let. Nemyslím to nijak zle, psala jsem to vždy moc ráda.

     Ale doba mě nějak semlela, nevím jak Vás ostatní, ale mě ano.

     Všechno se strašně zrychluje.

     Je to dané možnostmi komunikace a vůbec mediální masáží nás všech.

     Když se někdo hlásí o rychlou odpověď po mailu, že nejspíš včera bylo pozdě,

     s úsměvem bych brala zpět tu dobu papírových psaníček,

     která přinesl pošťák do schránky.

     Na odpověď od někoho milého se čekalo 14 dní.....dnes je to nepředstavitelné, že?

 

     Moje kamarádka se byla podívat se svým malým synem v papírně a jako dárek

     mi přinesla ručně vyrobený dopisní papír.

     Říkala: Jsi jediná, koho znám, kdo ještě píše papírová psaní....ano, píšu :-)

     No a stejné jako je to s psaníčky, tak je daleko rychlejší naplácat informace

     a fotky na fejsbúk. Trvá to pár minut a všem Vašim přátelům se zobrazí

     informace, že jste něco přidali. To je vynález!!!

     A já se hmoždím s výrobou pokračování webové stránky několik večerů.

     Ale aby jste nemysleli :-). Dělala jsem to vždycky moc ráda a moc ráda to udělám

     i tentokrát. Už proto, abych nějak smysluplně (?) :-) využila čas, který mi nadělila

     vynucená zdravotní dovolená a taky proto, že jsem to Vám několika v minulém čase

     slíbila. A sliby se přece mají plnit (nejen o Vánocích :-)).

     Proto jsem udělala aktualizaci tady u Eltíka, na plyšácích a na Paceřicích.

     Snad by tohle mohlo být poslední psaní sem na web.

     Takové rozloučení se svými věrnými, které mám všechny moc ráda.

     Takový konec bez konce....?

      No tak co Eltík..

      Když jsem dělala na poště směny ráno a odpoledne, naříkala jsem si, jak složité

      je najít čas k ježdění. Teď pracuji už čtvrtým rokem jen na ráno a vidím zcela

      jistě, že je to daleko složitější.

      Copak ty dlouhé úřední dny – to je případný vítaný odpočinek pro toho koňského

      kamaráda. Jenže v ty krátké je najednou tolik věcí potřeba!!

      Stavit se někde a vyřídit něco neodkladného.

      Zavézt rodiče k zubaři.

      Rychlý nákup, když jedu kolem (kdo by se chtěl znovu vracet).

      A najednou přijedu domů a buď už je za chvíli tma......

      Kecy, že? Máte recht, jsou to jen výmluvy.

      JEN UŽ SE MI FAKT KOLIKRÁT NECHCE NIC.

      Je prostě pravdou a musím si to přiznat, že moje pionýrské nadšení už trochu

      vychladlo, ale omluvou mi snad může být, že můj obtížně jezditelný koník je ještě

      obtížnější tím, když nemám nikoho na zemi a jezdím sama.

      No ale co už. Vlastně se teď daleko víc bavíme.

      Nic nemusíme, jen se ráno nadechnout, abychom žili.....

     Takže trochu jezdíme, trochu chodíme na procházky.

      Když ho mám dobře, tak trochu shromáždění.

      Poslední dobou se mi podařilo ho zlepšit ve cvalu, dokáže hezky zkrátit

      a dělat přechody. Že je to málo? Ale kdepak :-)

      My to s Eltíkem vidíme jinak... hodně si vyprávíme.

      Ve stáji mi pak přitiskne nos na můj obličej a svěřuje se mi, říká něco o samotě......

      Rozumím mu, to máme tak trochu nastejno.