____________________________________________________________

____________________________________________________________

____________________________________________________________

Přes léto jsme řešili několik finančních záležitostí a mě připadlo, že funguje

přímá úměra, že s každou další investicí do koně mi ježdění o to méně jde.

A já propadám pochybám, jestli vůbec mám dělat co dělám, proč se bavím něčím,

co mě ob tři dny přivádí k myšlence, že mě to netěší,

jak bych čekala za vložené úsilí.

Nemluvím snad ani o tom, že jsem musela pořídit na to slůně komplet nové

vybavení, protože co měl po Centimkovi, bylo jako "po mladším bráchovi". 

Z dek vyrostl ve třech letech, z uzdečky a udidel jakbysmet.

Udidlo musíme mít nejméně úctyhodných 15cm a je to těsné.

Vybavení je prostě třeba a musím říct, že mě to tak nějak bavilo.

(Trošku komplex matky odrostlého dítěte).

____________________________________________________________

Vybudovali jsme pískovou jízdárnu. Napřed rovnání plochy minibagříkem,

Protože jsou na jedné straně vyšší "břehy", hlína spadávala postupně do písku,

takže to bylo nutné vyřešit. Kraje jsme srovnali a odvozili dalších

nepočítaných koleček hlíny. Zpevnili jsme jednu krátkou a jednu dlouhou

stěnu tak, jak bylo třeba.

Potom přišlo na krmení. Eltík byl opravdu stále tlustý a já,

jakkoli s ním cítím, hodnotím situaci pro jeho nohy jako nezdravou.

Když jsem se na cosi ptala doktora, říkám, jééé, jaká zátěž, vždyť ho tak málo

pracuju......no, ale on je sám pro sebe zátěž, byla odpověď a já věděla,

že to je pravda. Proto jsme začali řešit krmení. Přestali jsme kupovat granule,

protože Eltík z nich kynul jako ve filmu Konec vodníků v Čechách.

Podařilo se nám sehnat starý a bytelný mačkač za dalších několik tisíc, 

takže si koník rozmazleně baští luxusní vločky.

K tomu přidávám energetické müsli a očekávám víc energie pod sedlem.

Zatím mi dává při lekcích naději, že to může fungovat. Pevně věřím,

že se postupně upraví. Fyzicky teď vypadá velmi dobře - není atletický

jako skokan, ale hezky kulatý jako drezurní koník. Už ne tak tlustý :-)

Snažím se neupadnout do kompromisu: "Já budu lehký a kulatý, za to ty nebudeš

vidět, že nejsem až tak aktivní vzadu....."

A nebo pád do extrému - mít ho tak dopředu, že nemá klid

a čas na správnou práci. Je to těžké hledání míry, když jsem na ježdění sama

a na zemi nestojí člověk se zkušeným a moudrým okem.

Musím se s tím prát sama, s občasnou korekcí a doufat, že toho nepokazím tolik.

____________________________________________________________

Bloudím v myšlenkách zpět a chci si vzpomenout, kdy přišel ten pocit, že není

dostatečně před sedem a nohama.

Myslím, že chvíli po mé snaze, že chci už víc shromáždění a kdy jsem chtěla,

aby měl krk výš. Nějak jsem při té snaze nepostřehla, že jsme ztratili

uvolnění horní linie a kus pohody. Eltík má dost horizontální rovnováhu,

poměrně nízko nasazený a mohutný krk. To může být velkým oříškem.

Ale já nepostupovala jemně a obezřetně, tak jak znám od svého učitele.

Na návštěvě při lekci jsem slyšela: "Získej víc kůže" (rozuměj otěž)...

a mě najednou sepnulo v hlavě, že já idiot jsem na Eltíkovi prostě ty otěže jen

ukradla. Nezískala jsem je postupně svou snahou. A to je o čem mluví Simona

v návštěvní knize. Je to tak. Sklízíme najednou co jsme zaseli,

aby jsme přišli na to, že to jsme nechtěli,  že to není to, co jsme hledali.

A nic nás neomlouvá.

Pokorně se tedy vracím k předchozí křižovatce a tiše doufám,

že jsem nezpůsobila příliš mnoho škod. Omlouvám se svému koňskému příteli.....

vracím se zpět a hledám uvolnění a spokojeně rozkleslé uši.

Ještě, že nám koně vždy odpustí.(Mám za to, že i proto je milujeme).

I ztracené uvolnění může být jednou kostičkou v mozaice toho,

že se kůň drží zpět.

____________________________________________________________

Snažím se o lehkost.

Lehkost není jen v otěžích. Lehkost je vše - od poslušnosti na sed, přes holeně

až k rukám. Kůň musí každou chvílí očekávat změnu a bez tenze ji akceptovat.

Měl by být připraven jít plec,  stejně i překrok, musí být připraven udělat

obrat okolo zádě a hned vyklusat, nesmí se divit ničemu.

Vše by měl akceptovat a zůstat klidný a kulatý.

Být jako z gumy. Je to vlastně gymnastikování koně a z toho později lze vytěžit

všechny předpisové figury. Zatím se mi podařilo mít zpět hezký krk,

bez spodního svalu, ale při přechodu nahoru nebo dolů se rád ten "podkrk"

vrací znovu a znovu. Je to hledání perfekce, proklatě trvat na těch  nejmenších

maličkostech, z nichž pět zachytím a sto mi uniká.

Při lekcích v Paceřicích na velkorysých hřebcích - šlechticích přemýšlím nad

variantou, že jsem krátce po mozkové příhodě - jinak si mou koordinaci

a neustálou nešikovnost nelze vysvětlit.

Idiotem dokážu být už v  patnácti minutách a nechápu, jak může být těžké jít

rovně, točit včas před stěnou, mít správně ramena a proč mám moje nohy

v místech, kam jsem je fakt nedala!!!!  

Později se o všem snažím opravdu přemýšlet a vím, že je to tak zapeklité,

že se to do smrti smrťoucí zkrátka nenaučím.

Tisíckrát bych chtěla....a tisíckrát se znovu budu snažit.....tisíckrát

v duchu pláču, že nemohu najít cestu a že to nedokážu.

____________________________________________________________

Dovnitř plec. Měla bych sedět vnitřním ramenem víc dozadu a nohu mít

víc na obřišníku. Ale Eltík je velmi dobře a prostorně.

Kozlík Ferda vzadu čumí a kibicuje.

____________________________________________________________

Vím, že jsem dělala velkou chybu a neměla Eltíka dostatečně před sedem.

Že každou vteřinou musí být připraven vyrazit vpřed.

Že jsem ho nechala dlouho jen v jednom tempu jako motorku - že i když šel 

dopředu, že před nohama a sedem zkrátka nebyl.

A teď se mi to vrací zpět jako bumerang.

Pracuji na tom znovu a znovu.

Musím uvolnit jeho záda, která nepracují správně.

Nos na zem, ale opravdu hodně nízko každou lekci.

Kilometry plecí a kontra plecí. Ustupovat ke stěně a střední klus.

Tisíce přechodů tak, aby Eltík reagoval okamžitě a aktivně.

V kroku přistavení, hned ustupování, z toho překrok, obloukem změnit směr

v dovnitř zádi a pak rovně ke stěně.

Znovu ustupovat a v prostřed obrat okolo přední nohy.

Po obratu aktivní klus. Zastavit hezky pod sebou....

Pochválit často kamaráda.

Ve cvalu řeším opírání do vnitřní pravé otěže a přistavení vpravo.

Nacválává hezky, ale ne vždy se mi podaří, aby se při zaskočení

celý neotevřel a nerozpliznul.

Vůbec není lehce jezditelný, tak jak jsem si přála a jak jsem doufala.

Ale nakonec - není to celé jen vhozená rukavice, co tedy Pájo dokážeš?

Možná ano. Na každý pád není nic jednoduššího přijmout výzvu

a nic složitějšího, než se pokusit zvítězit.

Zvítězit sama nad sebou - protože ve chvíli, kdy jezdec začne ovládat svoje

tělo, zjistíme, že kůň čeká jen na tohle, aby mohl vše udělat správně.

Do chvíle, kdy nejsme schopni si sebekriticky tato fakta připustit,

nestojíme ani na samém startu ježdění a poznávání souvislosti jezdectví.

Do chvíle, kdy začneme bojovat s vlastní nedokonalostí.

Protože - jak můžeme chtít dokonalého koně, když sami nezvládáme mít

ani ruce nebo nohy v nějaké pozici?

Těším se na všechno, co bude přicházet, těším se na souboj sama se sebou,

těším se na všechny spřízněné duše, které to taky tak mají.

Krásný podzim všem.

____________________________________________________________

____________________________________________________________

                                                   Zpět

____________________________________________________________