____________________________________________________________
Jarní dny na které jsme se těšili :-)
____________________________________________________________
Následující řádky vznikly po kritice uveřejněného jarního videa Eltíka.
Samozřejmě, že nad některými názory přemýšlím, nebo spíš si rovnám myšlenky,
proč
a jak vlastně to dělám a co mě k tomu přivedlo.
Jsem
moc ráda, že jsem ve stavu, kdy mám vlastního koně a nemusím se nikomu
zpovídat, proč a jak postupuji a co na svého koně nastrojím.
Nerozumím potřebě některých hodnotit a kritizovat, proč má můj kůň uzdu
a
proč má dlouhý rámec, proč chodí tak a ne onak. Na webech vidím spoustu
různých videí a samozřejmě je velmi jednoduché kritizovat v podstatě
všechny. Otázkou je, co mi to přinese. Mohu se dívat a hledat poučení, proč
jezdec dělá právě to, zkusit tomu přijít na kloub a vyhodnotit, jestli při
mojí
práci
mohu toto aplikovat. Mám na mysli samozřejmě videa dobrých jezdců,
kdy
se můžeme z jejich práce poučit.
K
tomu ale musíme znát velmi dobře jezdeckou techniku a souvislosti a být
dobrým jezdcem. Dokázat vidět a pochopit.
____________________________________________________________
Kohout Pepík kontroluje
aktivitu vzadu a ukazuje jak to má vypadat.
____________________________________________________________
Svoji
cestu nikomu nenutím, už dávno vím, že ji musíme každý hledat sám
a že
kdo hledá, ten najde. Ať už příslušnou filozofii, kterou akceptuje,
nebo
najde svého učitele a vzory, ke kterým se dívá.
Nakonec každý nějak jezdíme a narážíme na spoustu chyb a omylů, některé
odhalíme včas, jiné nás provázejí delší dobu a pak nás odhodí o kus zpět
do
pokorného přiznání, že tudy cesta nevede.
Ale
nakonec o tom to je. Je to proklatě jednoduché, jsou to dané principy,
ale
my a naše koně tvoříme tak nesmírně variabilní a křehké spojení,
že je
zároveň složité je aplikovat.
____________________________________________________________
Zamyšlení nad kmihem........
____________________________________________________________
Hodně jsem přemýšlela o dostatečném kmihu a o utíkání,
kde je ta hranice ideálu, kdy se kůň pohybuje jako kočka.
Když jsem lonžovala Eltíka, dívala jsem se, jak kluše dokola, najednou přišel
zlom a on se začal nosit úplně jinak, měl uvolněný týl a krk, a to postupovalo
přes záda k zadním nohám. Zadní nohy pak krásně následovaly, měly dostatek
času dokončit krok a přitom šly hezky vysoko.
Hledání hranic mezi utíkáním a leností, mezi tenzí a rozplizlostí,
mezi kontaktem a „bezkontaktem“, je po čem prahnu.
Ačkoliv je to velmi jednoduché, zdá se mi alchymií toho dosáhnout.
Je to balanc na hraně nože a já si vždy vzpomenu, jak jsem seděla v lekci
na
půjčeném koni a hledali jsme nácvik piaf – tak moc jsem chtěla –
a
pak mi Jan, můj učitel řekl, Pájo, zastav.
A
já zastavila a vydechla a slyšela jsem, že piaf vychází z uvolnění a pohody,
ne
z paniky, hektičnosti a nepochopení. A protože piaf a shromáždění vůbec
je
pro mě cílem, tak se i ta cesta, po které se snažím kráčet, musí odvíjet
od
tohoto poučení.
Také jsem jezdila na výborném koni, který měl mezinárodní zkušenosti v GP,
byl velmi dobře vycvičený. U něj jsem poznala, že je lepší koně nechat v
klidu
ohřát a rozhýbat, být trochu "tiše". A později na dalších a dalších,
že
čím méně dělá jezdec, tím líp. Čím víc děláme rukama, nohama, sedem,
tím víc koně rušíme v jeho přirozeném rytmu a dýchání.
Toto vše je lehkost, nejen to, co cítíme v prstech.
Lehkostí je rozuměna vzdušnost pohybu, dýchající otěže
a
neznatelné pomůcky jezdce.
Správně sedět, nehýbat se, mít váhu v ose, svoje ramena s rameny koně.
Kontrolovat, jestli máme stejně vysoko nohy.
Protože my jsme referencí pro koně. Musíme být sami perfektní,
abychom to mohli vyžadovat od svého koňského přítele.
Prvním krokem v lekci je uvolňovací práce.
Vzpomínám na Centima, uměl dost cviků včetně přeskoků 2 – 2, ale co to bylo
platné, když všechno dělal se špatnými zády. Sice jsem ho to dokázala
všechno
naučit, ale takhle jsem ho pokazila. (Paradoxem je, že při závodech to rozhod-
čím vůbec nevadilo a kůň byl hodnocený velmi dobře).
Při objevu Paceřic jsem začala znovu od začátku. Stále jsem ale narážela zpět
na
to, že když jsem chtěla něco nového nebo náročnějšího,
dokázal mě destabilizovat hřbetem a už nic nebylo správně.
Škoda, že je to tak, že každého koně kterého cvičíme, zároveň kazíme a teprve
každý ten další by měl být méně zkažený.
Ta
cesta nás učí, i tady platí, že cílem je cesta.
I u Eltíka jsem narazila na problémy. S nějakým jeho šestým rokem,
kdy už jsem na něj měla větší požadavky, ztratil vzadu aktivitu.
Takže jsem to řešila tím, že jsem ho dala víc dopředu.
Jenže jsem zapomněla, světe div se, na uvolnění. A začalo to dřít.
Dobře jsem věděla, že se děje něco špatně.
Důležité je vidět, pochopit a pak umět aplikovat.
Ale já jsem to nedokázala odhalit.
Věděla jsem že musí víc překusovat udidlo, ale nedokázala jsem toho docílit.
Věděla jsem, že uvolnění přichází od uvolněné pusy, týlu, hřbetu přes krk.
Ale nevěděla jsem, jak to udělat.
Tím jsem dokázala ztratit půl roku. Jen tím, že jsme ho měla aktivního vzadu,
ale ne uvolněného v zádech. Možná vrtíte hlavou, co že to je za pitomost,
nicméně moc vám přeji ten „aha“ efekt.
Stokrát jsem si myslela, že jsem pochopila. Ale za čas jsem to poznala
znovu a jinak, znovu jsem našla novou informaci mezi řádky.
(
Možná si myslíte, že váš kůň je uvolněný dostatečně – třeba ano, třeba ne,
zkuste se podívat na jeho krk, zda je dobře prokreslený a sval jen nahoře,
ne
v celém objemu. Podívejte se na zadní nohy, jestli hezky sledují a ohýbají
se
v hleznech nahoru - jen prostor nestačí).
Protože mi v hlavě vězela poučka, že všechny problémy se řeší vzadu,
tak jsem to tak řešila. A až návštěva a korekce v Paceřicích, dvě věty co mi
připomněly to co dávno vím, mě posunuly snad o nějaký ten krok vpřed.
Nevyplácí se přehlédnout uvolněnost.
Zvláštní je, že to co funguje, je ve svém principu velmi jednoduché.
Není to návod na tři stránky, není to obsáhlý popis, který zapomeneme dřív,
než dočteme. Ne tisíc vět, ve kterých se ztratíme.
Dlouho mi trvalo, než jsem odhalila magii jednoduchosti.
Byly to hodiny a hodiny proseděné v koutku haly, potichu, snažila jsem se
porozumět tomu co vidím. Až jsem přišla na to, že to hlavní know how je
právě ta jednoduchost, logičnost a posloupnost. Mnoho návštěvníků Paceřic
si
chtělo odvézt ten fígl, jak se "TO" dělá. Jenže nic takového neexistuje.
Je
jen cesta, na které koni vymezíme kudy může kráčet.
Zamezit nežádoucímu a podpořit žádoucí. Nechat mu jeho vůli a jeho duši.
Pak můžeme vidět koně, kteří mají pohyb, v pohybu energii a vzduch.
A
v očích jiskru.
Vždy jsou to ale jen poctivé základy a až puntíčkářské hledání dokonalosti.
Dokonalost se skládá z maličkostí.
Je
to přesná geometrie cviků co vycvičí koně. Velká znalost techniky.
Každý kůň je jiný, každý má své optimální tempo, každému musíme dát čas,
aby mohl dobře dokončit krok, křížit ve cviku, ale přitom byl aktivní.
Drezura je hledání oblosti, to řekl Nuno Oliveira a mě se to moc líbí.
Je to moc krásný pohled, na uvolněného a kulatého koně, se spokojeným
výrazem, jak dává svému jezdci to nejlepší ze sebe.
A
pro mne je jedno, zda je to hezky proklusaný kruh, piaf nebo překrok.
Každá, i ta nejmenší poctivá práce je dobrá.
Tak to cítím já.
____________________________________________________________
Obrázek z knihy Oeuvres complétes - Nuno Oliveira
____________________________________________________________
Krásné jaro všem!!
Enjoy!!
____________________________________________________________
Zpět
____________________________________________________________
